Obrazovka: nostalgický návrat do heší povídko-degustátorské éry

„Já se klidně proslavím jako zvrhlý návštěvník nočních podniků,“ napsal mi kamarád, když jsem ho poprosila, ať si přečte povídku, která je volně inspirovaná jeho osobou.

„Takže i kdyby tam bylo, že jsem nemorální dobytek zpíjecí se každý den pod obraz a hledající vhodné oběti k ukojení svých tužeb, tak sem s tím!“

Myslím, že ji dodneška nečetl. 😀 Já ji přitom mám asi nejradši z celé Povídkové degustace, kterou jsem vyslala do světa zhruba dva roky zpátky.

A tak vás dneska zvu na (virtuální) kafe a povídku. 😉 Dáme?

Obrazovka

IV. Na konci (Svatba)

Ze zrcadla na mě kouká učesaná holka v šatech a balerínkách, že teda pomalu vyrazíme oslavit tu lásku. Pozoruju nás obě, ji zvenku a sebe zevnitř, náš společný stav,  který není kocovina, možná proto je pro mě trochu matoucí. V kocovině dávají věci mnohem lepší smysl.
Můj milenec se žení.
Hm.
Ne, tohle by nedávalo smysl ani v nejrumovitější kocovině, jakou si dokážu představit. A že je v tomhle směru moje představivost hodně košatá.
Opouštím bezpečí záchoda. Lidi všude. Kluci v motýlkách, holky v lesklých hadrech, babičky v krabicovitých kostýmech. Nervozita a úsměvy. Cajdáky z reproduktorů. Proboha. Do Chucka Berryho, kterého mi hrával nahý na kytaru, mají podobně daleko, jako moje sloní jednačtyřicítka do útlé nožky nevěsty v Popelčině střevíčku. A takhle to prostě je. S tuctovkami do postele a s princeznami na veřejnost.
Nevěsta na scéně. Dokonalé vlasy, dokonalý make-up, dokonale padnoucí šaty, dokonalé nohy, jistě i dokonale oholené, a dokonalé jehly, ve kterých bych zakopla dřív, než bych je obula. Příbuzenstvo vytahuje kapesníčky. Já taky, jen naše důvody se liší. Moje touha po sklence šampaňského sílí.
Řekla jsem sklence? Myslela jsem lahvi.
Jak jinak přežít důležité kecy o majetku a o strastech, které na novomanžele číhají?
Neměla bych se přihlásit?
A kde je láska?
Ano. Budu tě milovat na věky věků.
Aha, tady je.
Řekla jsem jedné lahvi?
Ano. Já tebe víc. Ne, já tebe! Zavěs. Ne, ty zavěs první! Prstýnek. Nevěstě padá z rukou. Znamená to něco? Zarostlý muž vedle mě se uchechtne pod vousy.
„Svině klouzavý,“ zaglosuje šeptem.
Zasměju se s ním. Pak slízávám ze zubů rtěnku. Pro jistotu. Při polibku klopím oči a rudnu. Vousatý hipster mě poočku sleduje. Začínám se potit. Pak se zaculím. Náhlá vzpomínka. Se ségrou na víně.
„Poraď mi něco, jak to tam přežít.“
„Ty vole. Poradim ti maximálně to, co pomohlo mně před státnicema: hlavně hodně deodorantu! A nějak to dopadne!“
Přípitek. Konečně. Posílám bublinky do mozku a svět se záhy mění v přívětivější místo. Odkládám sklenku a nenápadně sahám po další. Pořád jich tu čeká spousta netknutých. Lidi je obcházejí. Jako by snad měli zajímavější program. Jsem zmatená a spokojená.
„Myslím, že máme něco společného,“ zakření se hipster a pozdvihne svou sklenku mým směrem.
Dojde mi, že nemluví jen o momentální silné potřebě alkoholu.
Přiťuknu si s ním. „Tak na tu lásku, ne?“

– – –
Odvrátím obličej od obrazovky.
„To je on.“ Můj hlas je přiškrcený jako já několik hodin po přípitku. „Ten zmrd, co mi to udělal.“
„Nerad to říkám, ale na tý svatbě se mu nevyhneš.“
„Takže se musím vyhnout tý svatbě,“ odtuším.
„Obávám se že jo. Napadá tě jak?“
Krčím rameny. „Tak to vrať ještě o kousek.“
– – –

III. Uprostřed  (Doma)

„Dneska?“
Mistr strohosti. Někdy mě to uráží. Častěji přitahuje.
„Jekyll,“ odepíšu ve snaze vyrovnat se mu. Marně, to vím předem.
„Ale nebudu tam sama,“ doťukávám ještě.
„Můžu ti přijít dát tajnou pusu?“
V hlavě cítím, jak se mi mozková kůra zavlní v rytmu Mňágy a Žďorpa:
Já nejsem svatej, ani ty nejsi svatá!
Jablka z ráje bejvala jedovatá,
jenže!
Hezky si hřála, když mi někdy byla zima…
Odolává se těžko. Ale dneska mám silnější motivaci než jindy.
„Promiň, ale ne.“
Pocit hrdosti, sebeúcty a svobody mi vydrží celých deset vteřin.
Rozdrnčí se telefon. Premiéra.
„Barůůů! No tak! To mi nemůžeš dneska udělat. Co tě přesvědčí? Mám super strniště a vlasy mi padaj do očí, vypadám jak bohémský kytarista z pozdních sedmdesátek!“
„Pošli fotku.“
„Pošlu. Ale nejdřív mi musíš slíbit, že o tom budeš aspoň – co?“
„Pře-mej-šlet,“ odcituju na jeho nahrávku Samotáře a spolknu pubertální zachichotání.
„Tak počkej chvilku. Už ti to tam letí. S kým budeš večer v Jekyllovi, že nejsem vítán?“
„Nó, s lidma,“ plácnu a kochám se výstavní selfie, která mi přistála v telefonu. Moje osobní jablko z ráje. Večer je akce na vodky s džusem. Asi to zvládnu.
„S lidma, aha, to bych mohl zapadnout, né?“
„Ani ne právě.“
Zasměje se hořce. „Tak já to vezmu za jinej konec. Bez oblbovaček. Chtěl bych tě aspoň vidět. Mám divnej den. Potřebuju vypadnout. Můžem dát cigárko a já se pak hned ztratím?“
Mlčím. Představuju si to.
Bez vyzvání vstoupí do mé hlavy. Ne poprvé.
„Nejsem idiot, Baru. Doteklo mi, že tam nejspíš bude ten, kterýmu chceš ukrást srdce a on o tom ještě neví. Tak třeba mu neuškodí si zlehka zažárlit, co?“
Já nejsem svatej, ani ty nejsi svatá…
„Bude tam, no. Ale bude tam taky vodka, takže ok. Stav se. I já tě ráda uvidím. Na chvilku.“
Na dálku ucítím zašimrání jeho vousů v úsměvu.
Když je mu zima, hezky hřeju.
Ale co já?

– – –
„Počkej. Můžeš to zastavit, prosímtě? Přetoč to ještě zpátky. Potřebuju vidět ten večer. Třeba mě tam něco trkne.“
„Jasně. Času máme, kolik chcem. Tady?“
„Jo. Tady.“
– – –

II. Uprostřed (Jekyll)

„Kterej to je?“
„Na baru. Bílá mikina.“
„Bohajeho. Bílá mikina? To se ani nemusim otáčet, abych ti řekl, že máš na lepší!“
Cinknu svým panákem o jeho hrnek s čajem.
„Na lepší, říkáš? Jako třeba na tebe, jo?“
Přimhouří oči a nespustí je z mých.
Pozoruju jeho vrásku na čele a mám chuť ji uhladit.
„Já vim,“ řekne vážně. „Tipuju, že narozdíl ode mě není zadanej. To je ale dost prvoplánovej benefit. Uznej.“
Odmávnu nakousnuté téma rukou. „Na rozdíl od tebe –  já se dneska přišla bavit. Ty tady kalíš v pátek večer čaj a něco tě žere. Tak to vybal, ať je to venku a seš to zase ty.“
Zapálí si cigaretu. Rádoby významně, ale je poznat, že nervozitu nehraje.
„Markéta někoho má.“
Vyfoukne oblak kouře. Je k sežrání. A dobře to ví.
Obrátí krabičku cigaret směrem ke mně.
Zavrtím hlavou.
„Ty taky někoho máš, ne?“
Nadechne se k odpovědi, ale zarazím ho.
„Beru zpátky. Stejně to byla trapná řečnická. Co budeš dělat?“
Zasměje se, nádherně a zoufale.
„Chtěl bych se pokusit o nějakou renesanci našeho vztahu. Zkusim bejt hodnej. Věrnej.“
Pak ztiší hlas a dodá:
„Nerad bych o ni přišel.“
„Tak hodně štěstí. A  na svatbu mě prosimtě nezvi, jo?“
Zvedám se, ale chytí mě za předloktí.
„Ty myslíš, že bych ji měl požádat… O ruku?“
Podlaha se pode mnou zhoupne.
Sednu si zpátky. „Ty vole. Tak teď už si to cigáro dám.“

– – –
Popotáhnu.
„Asi to nejde udělat tak, aby si vzal mě?“
Můj společník mlčí.
Tohle je tak divný, divný, divný místo.
„Blbá sranda, já vim. V trapných řečnických bych se mohla kvalifikovat na olympiádu. No nic. Tak to nebudem protahovat. Došlo mi to, neboj. Musím ho vyškrtnout úplně, co? Teda pokud nechci umřít v pětadvaceti…“
– – –

I. Na začátku (Kocovina)

„Ahoj. Dneska ráno jsem se probudil a tohle číslo jsem měl napsaný na ruce. Tak bych rád věděl, čí je :-).“
Takže to nebyl sen.
Nebo jo a ještě spím?
Vzpomínám na včerejší večer a noc a trochu to zabolí. Několik pasáží je v mlze. Ne ale ta, kdy si na baru půjčuju liháč a vytahuju rukáv manžestrového sáčka klukovi, co sladce spí na lavici a objímá kytaru.
Odepisuju. Přiznávám se. Pak se nahlas směju a tancuju v koupelně.
Pak zvracím.
Myju si vlasy. Připravuju kávu. Je mi skvěle. V kocovině dávají věci perfektní smysl.
Smsková smršť otázek.
Sejdeme se?
Dneska?
Kde?
Jak tě poznám?
„Na rameni mi bude sedět ochočená opice a já se budu strašně červenat.“
„To zní super. Těším se!“

– – –
Knedlík v krku. Rozvibrovaná kolena.
„Tak jo. Vrať mě do dne předtím. Zkusím se s ním nějak… Neseznámit, no. Zůstanu večer doma.“
„Seš si jistá?“
Řekla bych, že poprvé v životě vím přesně, co chci. A co nechci.
Jen to „v životě“ tam hapruje.
„Je to jediný, co dává smysl.“
Povzdychne si. „Báro? Můžeš a nemusíš mi to věřit, ale – tohle není poprvý.“
„Tohle není poprvý?“ opakuju zmateně. Otazník za každým slovem.
„Není to poprvý, co říkáš, že se s ním zkusíš neseznámit. Že zůstaneš doma. Není to poprvý, co spolu koukáme na tvůj příběh a ty vymýšlíš, jak to tentokrát udělat jinak.“
Zamotá se mi hlava.
Tohle místo je ještě divnější, divnější, divnější, než se zdálo.
„Doprdele.“ Jediné, na co se vzmůžu.
„Jde o to, že nebudeš vědět, že ses vrátila. Že jsme spolu vedli tenhle rozhovor. Povede tě jen pocit. Že máš zůstat doma. A ty ho buď poslechneš nebo ne.“
„DOPRDELE,“ zopakuju důrazněji.
Chvíli je ticho. Prostor pro vstřebání nevstřebatelného.
„Řekni, až budeš připravená. Zkusíme to znovu. Nezapomeň, že nikam nespěcháme.“
Vysmrkám se.
Přikývnu.
Jó, dvě spalený srdce…
„Jsem připravená.“

Jo a tady je odkaz na písničku: Mňága a Žďorp – Nagasika Hirošima

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *