Jak mě život naučil chytat ten nejluxusnější bronz ever

Bývala jsem smířená s tím, že jsem ten typ, co se opaluje zásadně dočervena (maximálně při fakt velký snaze do lehoulince sněda). Po mámě. Blbý geny. Vracela jsem se z dovolený, kde jsem se poctivě smažila na pláži od deseti do šesti, a stejně jsem přijela domů a lidi se divili: „Aha, tys byla u moře?“

To bylo dřív. Ještě třeba tři čtyři roky zpátky. Pak nastal zvrat.

Hluboce jsem se nad tím zamyslela dnes v koupelně, když jsem při pohledu do zrcadla musela skromně seznat, že po 10denní dovče u rakouského jezera (!) vypadám (téměř) jako rodilá Španělka.

Jakto jako? Co je to za kouzla a čáry, říkáte si?

Tak že jste to vy, prozradím hešátorské opalovací tajemství.

„Opalovačka“ s Eleanor ve stínu stromů.

Zjistila jsem (dík, živote!), že k pochytání supr bronzu jak z vyfotošopovanýho časáku nepotřebuju pláž a brutální smažbu na lehátku jako dřív. Dřív, to byly ty časy, kdy jsem většinu bílýho dne trávila (sama bílá) ve škole nebo v práci a o víkendech a dovolených se snažila všechno dohnat. Nefungovalo to a matně si vzpomínám, že mě to snad dokonce štvalo. 😀

Od doby, co jsem na rodičovské s vylomeninkou, trávím teplé dny skoro celé venku, ideálně ve stínu, a mažu se zpravidla buď vůbec, nebo rovnou padesátkou (dřív bych odmítla nanést byť na centimetr čtvereční svého sýratého těla vyšší faktor než 20, možná 30), letní dovči nevyjímaje. Co se změnilo? Začalo mi být srdečně jedno, jestli se opálím. Tak tohle je on, magický zvrat v heším životě.

Okamžik, kdy jsem přestala hrotit, jestli se opálím, odstartoval všechny budoucí neplánované odchyty luxusního bronzu. 😀

A prej že geny…

Kdo hledá hlubší životní poselství, najde. 🙂

Na závěr jeden citát:

„Závidí, protože on se neopálí, jemu se jenom slejou pihy.“

o Buzzovi v Sám doma 🙂

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *