Archiv rubriky: Uncategorized

Kde nic, tu Heš

Stránky právě podléhají rekonstrukci. Makám na tom! Pokud se přehoupla druhá polovina února a vypadá to tu pořád stejně poloprázdně, znamená to, že vylomenina přes den málo spí nebo mám technické potíže a Koty na mě nemá čas. 🙂 (Obojí je sci-fi!)

Vesmír Filuta

Jedu si metrem, výjimečně osamocena, s nezábavnou knihou. Rozhlížím se po lidech na nástupišti a říkám si, že bych docela s někým pokecala, znáte to.

Posílám teda do vesmíru myšlenku, že by bylo prima potkat někoho známýho…

Ehm, no, jak víme, vesmír je starej vtipálek. 🙂

A tak si ke mně přisedl Petr Nárožný. 😀

Nepokecali jsme…

Heš mámou na full-time

Je den matek a poprvé se týká i mě. Oposs (oddělení péče o sebe samu) se nečekaně transformovalo v opov (oddělení péče o vylomeninu) o 5 týdnů dřív. Teď už možná dává úvodní strečinkový příspěvek větší smysl nejen modrým. 🙂

 

Reného polopřísné e-mailové nabádání, ať pomalu ukončuju příběh a připravuju se na závěrečné revize, jsem punkově prorodila. Teď následuje milosrdné týdenní bezemailové období na dohnání restů. Tak držte palce, ať je opov k mému slibně rozjetému farmaření tolerantní… 🙂

Poctivě píšícího nepálí

#oops

Když se člověk spálí o kopřivy, může o tom napsat nebo si z nich udělat čaj. Nebo obojí.

Inspirace do zásoby: How to write your first book.

Líbí se mi tahle odpověď:

„I used to believe in the myth of the big idea: The big idea hits and you never look back. It’s sort of like when you meet a couple that’s been together for a long time and the question you ask is “How did you guys meet?” And there’s always a great story. But the real question — and the one that hopefully you’re too polite to ask — isn’t “How did you guys meet?” but “How did you stick together?” That’s the story of writing a book. How did you stick with it? How did you get through the day-to-day? I think one of the reasons you get so many questions about process — “Do you plot?” “How do you do it?” “How do you do it every day?” — is because people want to believe there’s a way to take the pain out of the process of writing. And there really isn’t. You’re going to have days that are terrible.“

Leigh Bardugo

Třeba se jednou na podobné věci bude někdo vyptávat mě a já ho odkážu na tenhle blog. A ten někdo pak bude na svým blogu citovat pasáž o tom, kterak Heš po kopřivové procházce napsala 1000 slov namísto „povinných“ 600 ♥, a na rameni jí při tom neseděla múza, ale kráva, osel, králík, koza a prase. Jako obvykle.

Povšimnutí: Moje hlavní hrdinky docela hodně pijou.

Nedá si někdo čaj?

Copyheš stát se chceš?

Prozraďte mi – odkud se berou všichni ti mladí, nadějní a supervypsaní copygéniové a facebozi? A kde v díře jsem byla zalezlá já, když se začali rojit? Před pěti lety nikdo nevěděl o jejich existenci a dneska jim patří svět. Je mi souzeno zařadit se mezi ně? Tolik otázek. Fakt je, že jsem vždycky byla trochu zbržděná. Když holky rozebíraly Lanczovou, já ještě hltala Enid Blyton. Když jsem pak konečně dospěla zpubertněla k dívčím románkům, okolo už frčely thrillery z lékařského prostředí. No nic, v pohodě, já si počkám! 😀 Mezitím mě najdete ponořenou do samostudia, čtení, psaní, psaní a čtení, práce zábavy na heších projektech a zdokonalování se v pečení štrůdlu. Takhle to s těmi projekty vidí Austin Kleon v Kraď jako umělec:

A já se směju tomu, jak je to přesný, tedy kromě blížícího se zrození projektu Vylomenina, který doufám tu křivku s puntíky nabourá jako správnej pankáč. -:)

(Ok, to dloubnutí do žeber beru jako high five…)

PS: Kniha se přehoupla do své druhé poloviny a vyměřené dva měsíce na její dokončení jsou na tom stejně, takže vítr se zdá být příznivý. Stejně jako ta temná bláta, kterými moje duše právě bloudí. 😀