Archiv rubriky: Posiluju psací svaly

Jaká je jediná správná odpověď na to, jestli se dá v Česku uživit psaním knih?

Otázka do pranice, co? Taky na tohle téma narazíte vždycky, když se zmíníte, že píšete? Já jo… No a jak by se psaním mohlo uživit neznámé Hešidlo, když už to údajně skoro nedává ani mistr řemesla Michal Viewegh, že jo?

Naštěstí jsem dospěla do bodu, kdy konečně dokážu odpovědět aspoň sama sobě. A teď se chci podělit i s vámi, mými nejvěrnějšími. 🙂

Jak to teda je? Jaká je podle mě jediná správná odpověď na to, jestli se dá v Česku uživit psaním knih?

Celý příspěvek

Obrazovka: nostalgický návrat do heší povídko-degustátorské éry

„Já se klidně proslavím jako zvrhlý návštěvník nočních podniků,“ napsal mi kamarád, když jsem ho poprosila, ať si přečte povídku, která je volně inspirovaná jeho osobou.

„Takže i kdyby tam bylo, že jsem nemorální dobytek zpíjecí se každý den pod obraz a hledající vhodné oběti k ukojení svých tužeb, tak sem s tím!“

Myslím, že ji dodneška nečetl. 😀 Já ji přitom mám asi nejradši z celé Povídkové degustace, kterou jsem vyslala do světa zhruba dva roky zpátky.

A tak vás dneska zvu na (virtuální) kafe a povídku. 😉 Dáme?

Obrazovka

IV. Na konci (Svatba)

Ze zrcadla na mě kouká učesaná holka v šatech a balerínkách, že teda pomalu vyrazíme oslavit tu lásku. Pozoruju nás obě, ji zvenku a sebe zevnitř, náš společný stav,  který není kocovina, možná proto je pro mě trochu matoucí. V kocovině dávají věci mnohem lepší smysl.
Můj milenec se žení. Celý příspěvek

2 tipy na letní 3D oddychovky + 1 e-srdcovka k tomu

3D oddychovka? Není to oxymóron, Hešidýlko?

Heší definice 2D oddychovky zní: kniha s jednoduchým dějem, nad kterým čtenář nemusí moc přemýšlet, ale zároveň natolik poutavým, aby nebyl s to odložit knihu před koncem. „Dva déčko“ si přečtu ráda, ale většinou jenom jednou a pak je pošlu dál. O čestné místo v mé knihovničce se většinou nezaslouží.

Oproti tomu „tři déčko“ je pro mě kniha, co má hloubku. Přidanou hodnotu. Další rozměr. Jak chcete. 🙂 Dá se číst opakovaně a vždycky si v ní najdete něco nového.

A v těchhle zdánlivých oddychovkách, pro slunné dovolenkové dny s nohama nahoře jako stvořených, jsem ho našla. Oxymóron neoxymóron. 🙂

Eleanor se má vážně skvěle

Šla jsem si pro ni do knihkupectví, ale slehla se po ní zem. Zapomněla jsem navíc jméno autorky a hošíkovi-knihkupci se nedařilo vyhledat knihu podle názvu. Tak se mě ptal na žánr, ale ten se zase nedařilo v hlavě vyhledat mně. Vzpomněla jsem si jen, že by to měl být příběh o ženě, co hodně pije vodku a tváří se, že se má fajn, ale ve skutečnosti se nemá zas tak fajn.

Nejdřív to nevypadalo, že by mu byl můj popis nápomocný, ale nakonec se knihy dopátral. Já ji o pár dnů později zhltla ve stínu stromů na břehu Neziderského jezera a musela seznat, že moje stručná anotace sice sedí, ale zároveň je nejvíc nicneříkající a povrchní, jak jen může být…

Pojízdný krámek snů

Padl mi do oka a hned poté do náruče, zatímco jsem čekala, až mi pán od knížek vyhledá Eleanor.

Obálka s busíkem, přírodou a holkou objímající knihy by mi nejspíš ke koupi stačila sama o sobě, já ji ale stejně nejdřív otevřela a už se jen musela smát nad tím, že hlavní hrdinka se jmenuje Nina , knihy miluje nejvíc na světě a seznámíme se s ní v okamžiku, kdy se odhodlá – ač podělaná strachy 🙂 – ukázat prostředníček realitě a sociálním jistotám, šlápnout na plyn a vyrazit naproti svým snům a životnímu dobrodružství stylem „vyskoč, a síť se objeví“

 

Tak jo, a teď ta e-srdcovka na závěr.

Povídkářky – 9 příběhů inspirovaných (nejen) létem

Léto, dobrodružství a svoboda na vás dýchnou hned po otevření knížky – dokonce i přesto, že je elektronická. 🙂

S hlavními hrdiny povídek se ocitnete na cestách, rozcestích i v propastích. Vždycky u toho ale bude vonět naděje a káva. E-knížku jsme napsaly my, Povídkářky, spolu se dvěma hostujícími autorkami. Můžete si ji koupit tady a podpořit tak mladé, (ne)klidné a nadšené spisovatelky. Bez koruny za pade.

Hezké léto!

O čem nemluvím, když nemluvím o brečení

Don´t Cry, Big Girls Don´t Cry, Baby Stop Crying, Vždyť holky jako ty pláčou jen po tmě (Mažoretka)

Guns N´Roses, Fergie, Bob Dylan a dokonce i moje milovaná fiXa podporujou v těchhle písničkách nebrečení. Pokusila jsem se začít psát knihu, která by se mohla jmenovat „O čem mluvím, když mluvím o brečení“ (komu název asocioval Murakamiho knihu o běhání, má ode mě palec hore), ale zatím na ni asi nemám koule, a tak napíšu aspoň článek „O čem nemluvím, když nemluvím o brečení.“

Nebreč a směj se

Protože čím víc se kolem mě motají lidi s dětmi, tím častěji k mým uším doléhá „NEBREČ“ v milionu podobách a brnká mi na citlivý niterní strunky. Proč by nemohly brečet malý děti (ať už mají jakýkoli důvod, který nám supermoudrým superdospělákům třeba připadá malicherný nebo ho dokonce ani nevidíme nebo nechceme vidět) a proč by nemohly brečet velký holky a velcí kluci?

Proč máme brečet jenom po tmě nebo ve vaně, jakože tě štípe šampon, nebo v dešti, aby to jakože nebylo poznat, nebo dusit vzlyky do polštáře, protože… Protože kdybychom to neskrývali nebo nedusili, uslyšíme akorát starý známý „NEBREČ“? Ale co když zrovna brečet potřebujem? Když mě něco tíží, je smysluplnější pustit to ven, než to nechat hnít uvnitř. A zakazujeme si snad smát se a být veselí? Nejsou všechny „dovolený“ pozitivní emoce jenom druhá strana tý úplně stejný mince? Tak proč jedný se nadržuje a druhá je zatracovaná?

Tady máš rameno a je celý jenom tvoje

Milí muzikanti, nemohl byste někdo složit song s textem jako třeba: „Tady je moje rameno, a můžeš na něm plakat tak dlouho, jak budeš potřebovat, a já budu úplně potichu, s tebou a pro tebe“? Vnímám to jako obří a zbytečnou díru na hudebním trhu. Jirko? Napiš to. 🙂

A třeba by se lidi víc smáli, kdyby si víc dovolili brečet.