Archiv pro měsíc: Prosinec 2017

O čem nemluvím, když nemluvím o brečení

Don´t Cry, Big Girls Don´t Cry, Baby Stop Crying, Vždyť holky jako ty pláčou jen po tmě (Mažoretka)

Guns N´Roses, Fergie, Bob Dylan a dokonce i moje milovaná fiXa podporujou v těchhle písničkách nebrečení. Pokusila jsem se začít psát knihu, která by se mohla jmenovat „O čem mluvím, když mluvím o brečení“ (komu název asocioval Murakamiho knihu o běhání, má ode mě palec hore), ale zatím na ni asi nemám koule, a tak napíšu aspoň článek „O čem nemluvím, když nemluvím o brečení.“

Nebreč a směj se

Protože čím víc se kolem mě motají lidi s dětmi, tím častěji k mým uším doléhá „NEBREČ“ v milionu podobách a brnká mi na citlivý niterní strunky. Proč by nemohly brečet malý děti (ať už mají jakýkoli důvod, který nám supermoudrým superdospělákům třeba připadá malicherný nebo ho dokonce ani nevidíme nebo nechceme vidět) a proč by nemohly brečet velký holky a velcí kluci?

Proč máme brečet jenom po tmě nebo ve vaně, jakože tě štípe šampon, nebo v dešti, aby to jakože nebylo poznat, nebo dusit vzlyky do polštáře, protože… Protože kdybychom to neskrývali nebo nedusili, uslyšíme akorát starý známý „NEBREČ“? Ale co když zrovna brečet potřebujem? Když mě něco tíží, je smysluplnější pustit to ven, než to nechat hnít uvnitř. A zakazujeme si snad smát se a být veselí? Nejsou všechny „dovolený“ pozitivní emoce jenom druhá strana tý úplně stejný mince? Tak proč jedný se nadržuje a druhá je zatracovaná?

Tady máš rameno a je celý jenom tvoje

Milí muzikanti, nemohl byste někdo složit song s textem jako třeba: „Tady je moje rameno, a můžeš na něm plakat tak dlouho, jak budeš potřebovat, a já budu úplně potichu, s tebou a pro tebe“? Vnímám to jako obří a zbytečnou díru na hudebním trhu. Jirko? Napiš to. 🙂

A třeba by se lidi víc smáli, kdyby si víc dovolili brečet.

Koule z Penny

Nově otevřená příležitost pro small talky. 😀 Hurá!

Na vesnici, co oficiálně patří k Praze, ale nikdo by jí to nehádal, nám postavili Penny pár metrů od domu. První návštěva si žádá chanel, rtěnku a nové hvězdné boty. A abych ji učinila ještě víc nezapomenutelnou v očích všech nejdůležitějších zúčastněných (Heš, F., vylomenina, pan pokladní), nakládám si do košíku Mozartovy koule, které si jinak dávám jen jednou ročně na zimní dovolené v Rakousku.

Těším se na ně celý zbytek nákupu a když u pokladny sympatický muž markuje naše zboží, vylomenina hypnotizuje ovocnou kapsičku a já Mozartovy koule. Jakmile jsou odpípnuty, sahám po nich a vzápětí vylomenina po své kapsičce. Obě se ládujeme, zatímco F. skládá nákup do tašky. Pan pokladní stále markuje, po očku pozoruje vylomeninku a říká jí:

„Máš dobrůtku, viď?“

Chce se mi přikývnout, ale ovládnu se, protože jasněže nemluví ke mně. Je to ale táááák lákavý!

„Je to ňam ňam?“

Ňam ňam, chce se mi opět přikývnout a cukají mi čokoládové koutky.

„Ses na ni už moc těšila, na dobrůtku, viď?“

Polykám kouli i odpověď, ale pořád si představuju, jaká tohle mohla být hlína. Inu, příležitostí ještě bude… 😀