Archiv pro měsíc: Listopad 2017

Spisovatelský blok na heším gauči

Navštívil mě spisovatelský blok.

Krátká verze: Přišel a zase odešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel… 🙂

Delší verze: Vplížil se bez pozvání ke mně domů, rozvalil se na rozvrzanou pohovku z Bonami a tiše vyčkával, až si ho všimnu. To se stalo teprve ve chvíli, kdy mi začalo být nápadný, že sice nemám problém s psaním pracovních textů dle zadání, ale s těmi osobními, co se v hlavě rodí po tisících a chtějí ven na denní světlo, je něco jinak. Klávesnice odpuzovala moje prsty jako obrácený magnet. Tehdy jsem ho spatřila. Poprvé! Teda, je možné, že to nebylo poprvé, co na naší pohovce seděl, ale poprvé, co jsem si ho prohlédla a neignorovala ho, poprvé, co jsem si ho pro sebe pojmenovala.

„Tak tohle jsi ty! Všude o tobě čtu, ale osobně jsme ještě neměli tu čest,“ přivítala jsem ho s napřaženou rukou a nabídla mu kafe. Dal si. Kdo by odmítnul kafe?

Přijala jsem ho jako vzácného hosta. Jeho přítomnost totiž znamenala jediné. JSEM DOOPRAVDICKÁ SPISOVATELKA 😀

Strávil u nás v tichosti několik dnů a nocí, já se mezitím psaní nevyhýbala, někdy to šlo, někdy ne. Vypařil se stejně bez varování, jako se objevil. Až se ukáže příště, čeká ho překvápko v podobě nového a pohodlnějšího gauče, a pokud se staví ještě před Vánoci, třeba mu k tomu kafi nabídnu i perníčky.

Takže až budu příští rok nadávat, že u nás Mr. Blok tráví nějak zbytečně moc času, tak všichni víme proč. 😀

Udělej si pohodlí, bloku!

Pokud je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec 42, co na to moje banány?

Jednoho podzimního rána jsme se nestihly s vylomeninou nasnídat, a tak jsme, cestou za písničkou, záměrně potkaly obchod, kde jsem nám koupila svačinu. Dva banány, jedny sušenky a jednu ovocnou kapsičku. Nákup stál 42 Kč a já měla v peněžence na chlup přesně 42 Kč a ani o korunu víc. Pokud milovníci Stopařova průvodce v tuhle chvíli zbystřili, pak je vyzývám a prosím, ať pokračují ve čtení a vysvětlí mi události, které se odehrály krátce poté. 😀

Pro budoucí milovníky Stopařova průvodce malá ochutnávka:

Události, které se odehrály krátce poté

Načala jsem sušenky, podělily jsme se, zbytek nákupu jsem odložila do úložného prostoru dole v kočárku (za mě nejpraktičtější nákupní taška ever) a šťastně chroupajíc jsme pokračovaly v cestě. Když jsem se po chvíli sehnula pro další chod našeho magického brunche, zůstala jsem vytřeštěně koukat do prázdného úložného prostoru. Ohlédla jsem se na dlouhou rovnou cestu, kterou jsme měly za sebou, ta ale taktéž zela prázdnotou. Blížila se k nám starší žena a já, ve svém údivu až šoku, jsem neotálela a zahájila netradiční small talk.

„Dobrý den, asi to bude znít divně, ale nepotkala jste cestou banány a ovocnou kapsičku?“

„A víte, že potkala? Ale až tamhle nahoře na kopci, vedle té trafiky, nebo co to tam je… Ale už si to vzal nějakej pán, co šel okolo…“

Zasmála jsem se, poděkovala a nešlo mi z hlavy, jaký význam tedy v mým dnešním ránu sehrála magická čtyřicet dvojka? Kdo to ví, odpoví? A co na to ztracené banány, které skončily v úplně jiném žaludku, než bylo jejich osudem? Anebo nebylo? 😀 S vylomeninkou jsme dokodrcaly do cíle a koupily si dort, na který se nám pak vrhla celá písničková banda.

Konec dobrý Dort na konci, všechno dobré. 🙂