Archiv pro měsíc: Červenec 2017

Tak první povídky jsou venku, a co tam máš dál, Hešová?

Tohle… 😀

Od Filipa za knihu. 🙂

Ale trochu kecám, protože jsem je ztrestala už dávno, v dobách, kdy jsem rozepsala tenhle článek, asi před sto lety, a mezitím se událo mnoho a mnoho věcí.

Jako co třeba?

Dočetla jsem Osm, se zvědavostí, jaké další podobnosti se svou Obrazovkou ještě objevím, a ukázalo se, že Míše Mrázové je dvacet pět, stejně jako mojí kocovinové Báře Bezpříjmení. Víc nic (až na ty iniciály!?), naštěstí, to už by byl fakt úlet a musela bych se s Radkou skamarádit, a spisovatelé se prý moc nekamarádí, říká Murakami v první kapitole „Spisovatel jako povolání“. 🙂

A dál?

Dál jsem ještě dočetla geniálního Marka Šindelku (který si o sobě nemyslí, že je geniální, a to je sympatický) a jeho Únavu materiálu. Šest hvězd z pěti. Jsou otevřené konce (nebo uzavřené začátky?), které člověka dráždí (ale dobrý, dál už se k Osm nebudu vracet, možná! :D), a pak jsou otevřené konce, které nejde nemilovat, protože se vám z nich zrychlí tep a samovolně otevře pusa a máte chuť rovnou nalistovat zpátky na první stranu a pokračovat ve čtení. Jako u Neměnnosti leopardích skvrn. Tohle je ono, láska, umění, přesah, opravdické nekonečno, takovéhle knihy toužím číst a takovéhle knihy toužím psát.

A dál?

Píšu povídku s pracovním názvem Tunel do kdysi / Objímání stínů, která je zatím moje druhá nejoblíbenější ze všech, co chystám do povídkové knížky Být či nebýt mámou, ale třeba se ukáže, že potenciál toho příběhu je silnější, silný jako hlavní hrdinka, než aby se nechal smrsknout do několika stránek, třeba zapustil kořeny hlouběji, než tuším, a rozroste se do většího samostatného díla; moc bych mu to přála, ale nechci přeceňovat svoje psací síly a časové nemožnosti (a zároveň ani podceňovat své milované múzy…). Zdravím taky všechny zásadní muže své minulosti, kteří mají v příběhu své místo, čau ahoooj, a nebojte, změním vám jména, možná! 😀

A dál?

Tuhle sobotu, za dva dny!, proběhne nácvik na Brno, na krásný magický srpnový den, kdy odfičím s Povídkářkami do města hipsterských barů a kávy za dobré skutky, a ponechám Filipa a vylomeninu svému osudu. A předcházet mu bude krásný magický červencový sobotní den, kdy odfičím s notebookem, knihou a zápisníkem jen tak pobýt sama se sebou, v klidu, tichu, míru, co trvá dýl než dvě hodiny, tady to někde je, taky to musí být

A dál?

Dál už nic.

A dááááál?