Archiv pro měsíc: Květen 2017

Průměrný spisovatel vs. William Styron

Pohlcena četbou Sophiiny volby si (konečně!) uvědomuju propastné rozdíly mezi (některými) moderními knižními pseudobest-sellery a opravdovým a dechberoucím uměním slova.

Tak třeba:

– Průměrného spisovatele něco nahlas rozesměje. Williamu Styronovi to „polechtá bránici, že v tu chvíli doslova řve smíchy“. (brada dole poprvé)

– V knize průměrného spisovatele se v dáli rozezněly zvony kostela a desetkrát odbilo. V knize Williama Styrona „bylo slyšet večerní zvony ze vzdáleného kostela, z nichž skanulo rozběhlými brooklynskými končinami do tetelivého ticha letních svatojánských časů deset tónů“. (brada dole podruhé)

– Zatímco hlavní hrdinka si v knize průměrného spisovatele povzdychne (nějaká snaha o výstižné příslovce included), Sophii „se z hrudi vydere vzdech, který by snad pohnul dušemi mrtvých“. (brada metr pod zemí)

Myslím, že mám před sebou ještě hodně popsaných stránek, životních lekcí, zkušeností a přelouskaných klasických děl, než se vyhrabu z bažiny průměrnosti. Ale přijde to. A bude to hustý. Minimálně hustější než ta bažina.

 

Země se zachvěla a Heš se stala literární housenkou

Jak by řekl můj dávný učitel pankových věd: „NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÉ!“

Paradox nebo důkaz existence rané heší rebélie?

Ačkoliv jsem 1) milovala čtení knih cca od doby, co se znám, a 2) byla většinu svého života hodná poslušná holčička (brrr), povinnou literaturu se mi dařilo dlouhou dobu ignorovat. Nějakou klasiku jsem možná pod nátlakem školního systému přečetla, minimálně několik úryvků, ale dá se o něčem tvrdit, že jsem to fakt přečetla, když oči jen nuceně rozpoznávaly písmenka, ale pusa zívala a myšlenky se toulaly kilometry daleko?

E. M. Remarque. 17 Kčs. Jako když najdeš…

Teprve letos, ve svých skoro 29 letech, jsem se s bradou až někde u prsou zanořila do Nebe nezná vyvolených a teď si s podobným obdivem nad každým druhým slovním obratem vychutnávám Sophiinu volbu (mezitím s nutnou „oddychovkou“ v podobě finského podivna Lesních lišek a korejské supersyrové Vegetariánky, abych zůstala aspoň jednou nohou v obraze současnosti, ale jinak je ta mateřská fakt záhul…).

Že bych se měla stydět? Ne, dík – já se budu radši radovat

Nejdřív jsem se sama sobě trochu vysmála, ve smyslu – jak bych se ASI mohla stát SPISOVATELKOU, když jsem nevyzrálé literární pískle s brutálními mezerami ve vzdělání? Ale ukázalo se, že to není škodolibý ani sebemrskačský smích, spíš radostný – z toho, že jsem poposkočila na další level. Protože jestli psát skvělé knihy znamená stát se motýlem, možná je teď ze mě nadšená housenka, která ví, že se musí ještě pětkrát svlíknout do naha, pak se slinami obalit do kukly (to mi poradil Google, ofc), zůstat ještě nějaký čas zakuklená a pokračovat ve čtení klasiky a pak třeba v šedesáti budete (budeme) všichni čubrnět. 😀

Heš zpovídá Heš. Unikátní rozhovor nejen o nové knize.

Tak co je novýho, Hešidlo, kdy konečně vyjde ta povídková e-knížka, jak ses chlubila, že už je „v rukou grafika“?

Nó, díky za optání, bohužel se ukázalo, že kniha ve skutečnosti není „v rukou“ grafika, ale válí se nejspíš kdesi na dně bordelu grafikova virtuálního šuplíku. Tak uvidíme, jak to dopadne. To snadno poznáte hned, jak ji sem pověsím ka stažení. Když bude luxusně graficky vytuněná, tak se stal zázrak. A když z jejího designu ucítíte amatérštinu a canvu a veškerou heší snahu, tak se zázrak nestal, to ale neznamená, že se zázraky nedějou a že na ně přestávám věřit. 🙂

Jééžiš, to je něco s těma grafikama teda. No a píšeš teďka mezitím něco novýho?

Jóóó, píšu! Píšu další povídkovou e-knížku, která se bude jmenovat Být či nebýt mámou. Teď jsem zrovna dokončila jednu suprovou povídku s názvem Zrůda. A při jejím psaní se mi děly fakt zajímavý věci.

Jako jaký?

Takový, co se prej dějou i opravdickejm spisovatelům. 🙂 Akorát Hartlovi ne, říkal to teď v DVTV, že si před psaním vytvoří přesnou strukturu a obsahy jednotlivých kapitol a pak už jen píše. Já si vymyslela téma, myslím, že docela dost silný, a měla jsem jasnou představu, jak chci příběh ukončit. A jak jsem tak k tomu konci směřovala, najednou jsem ho úplně bez varování přehodnotila, a úplně to celý otočila. Hlavní hrdinka, která stála před těžkým rozhodnutím, si prostě začala žít vlastním životem a rozhodla se jinak, než jak jsem zamýšlela já, že se rozhodne.

Mazec. No tak to se těšíme. Hele, a jak to vlastně zvládáš nezveřejnit, když napíšeš novou super věc? Já to většinou nevydržim a hned to potřebuju dát někomu přečíst. Jako abych se ujistila, jestli je to fakt tak skvělý, jak si myslim, jestli mi rozumíš.

Jasně, tomu právě rozumim. Když napíšu něco, z čeho mám fakt husí kůži, taky mám děsnou chuť to hned pověsit na blog a na fejsbůky a všude, anebo to aspoň třem čtyřem lidem vecpat k přečtení ASAP. A netrpělivě čekat na pozitivní hodnocení a smršť lajků a srdíček a komentářů ve stylu „už konečně napiš tu knihu!“. Ale teďka se právě snažím to tak nedělat. A užít si jen vlastní pocit. Třeba si i radostí poskočit, zatleskat, vznášet se na tom uměleckým obláčku a vznášet se na něm SAMA. Vlastně jsem na tohle téma psala nedávno na Sidonii, o tom, jaký je to psycho, jak jsme obecně závislí na hodnocení ostatních, aniž bychom si prostě jen sami v sobě užívali ten nádhernej pocit z tvorby, z celýho toho kreativního procesu.

Ty jo, tak tos shrnula fakt pěkně. A ještě poslední věc. Prozradilas tu teď název svý budoucí knihy i jedný z povídek. Nebojíš se, že ti to někdo šlohne a zkopčí?

Bojim! 😀 Ale zároveň jsem si to tak trochu označkovala teďka, ne? Já teď ještě mimo jiné píšu texty pro jeden psí e-shop, tak jsem už z těch psů úplně zmagořelá!

V poho, to jsme všichni, jen každý z něčeho jinýho. Tak Hešová, držíme palce a ať to píše!

Díky moc, ahooooj! 🙂