Archiv pro měsíc: Březen 2017

Spisovatelům se na jaře zapalují klávesnice

„Kreativita je inteligence, která se baví.“ – Albert Einstein

Stala se mi teď velká neobvyklost – nepřečetla jsem měsíc a půl jedinou knihu. Už jsem si skoro začala klást otázky, co je se mnou špatně, a přitom se ukázalo, že je naopak všechno nejvíc správně. Nemám prostě jen náladu na beletrii. A tak kromě Umělcovy cesty (a sovího deníku) tahám teď všude s sebou ještě Designérem vlastního života. Knihy, které vyžadují mou aktivní spoluúčast. Boží. Zatím se jim celkem daří a nenechávají mě podlehnout lenosti a pasivnímu čtení.

Jednou kdysi před milionem let po cestě na FreezeFest, kam jsem se odvážně vydala (hledat štěstí  a zábavu) jen ve společnosti želvičky a lahve houby, jsem si řekla:

„Co s načatým životem? Asi budu umělkyně.“

Třeba se tento inspirativní citát jednou taky objeví v Canvě při ukládání návrhu, stejně jako ten Einsteiní v úvodu.

A co je ještě nového? Vznikla další superhustá povídka (miluju, když mám husí kůži z vlastního díla) do druhého sborníku povídek (první už je v rukou grafika, neříkala jsem to už? Možná to ještě párkrát zmíním, pardón, baví mě, jak to zní – moje kniha už je v rukou grafika, ha, to si snad ani nezaslouží zůstat v závorce, ale co už), protože jsem se smířila s tím, že povídky mě baví, jdou mi od ruky a dělají mi radost. Do románu musím možná ještě trochu uzrát.

Radši to napíšu znova, aby to mezi tou změtí závorek nezaniklo.

Vznikla další superhustá povídka do druhého hešího sborníku povídek.

A vznikla takhle. 🙂

Je jaro, a tak si pustíme Mňágu

Většinou vylomenině zpívám na usnutí o tom, jak se zamiloval kůň koňskou láskou, ale dneska jsem trochu změnila repertoár a informovala ji, že je jaro a že už nikdy nic nebude takové jako loni, že důchodkyně u vývěsky studují parte a že ji nikdy nepřestanu milovat (sranda je, že dřív jsem si tuhle pasáž spojovala zásadně s „muži mého života“).

Svou pondělní kavárenskou dvouhodinku nad palačinkou jsem strávila výjimečně offline, příjemně kreativně naladěná knihou Umělcova cesta a na radu její autorky Julie Cameron taky novým sovím zápisníkem, deníkem mé tvůrčí cesty, který se bude doufám plnit, a když ne, tak jsem to celá já, a když jo, tak jsem to celá nová já, v celé své nové ostříhané kráse.

Proč je Umělcova cesta MUST READ pro všechny, kdo rádi tvoří?

Nechám jeden úryvek odpovědět místo mě:

„Dovolte si být začátečníky. Jestliže svolíte být špatnými umělci, máte šanci být umělci, a možná, za čas, umělci velmi dobrými.“

Ne, jeden je málo a je přece pondělí a taky světový den štěstí a taky začíná jaro, tak ještě přihodím tenhle úderný dialog:

„Víte ale, jak budu starý, než se opravdu naučím _________ /psát, malovat, skládat hudbu, … / ?!“

„Ano… Stejně starý, jako když se to nenaučíte.“

! 🙂

Tak co? Ranní stránky čekají! 😀 (inside joke pro všechny, kdo už mají přečteno)

Heš revolucionářkou

Prožívám Velkou Heší Revoluci. Pro sebe si ji označuju jako období vzdoru nebo nově úklid duše. Víc brečím, víc křičím a vztekám se, víc říkám, co si myslím a co cítím, víc třískám s věcmi, nadávám sprostěji, než jsem si myslela, že vůbec umím (Pavla by se dmula pýchou)… Možná nutná část cesty, abych se po třicítce mohla stát vyrovnanou ženou. Myslím, že moje okolí už stříhá metr. 😀 F. to bere s obdivuhodným nadhledem jemu vlastním:

„Na ženu mi připadáš docela vyrovnaná…“

A co že se to děje? Z hodné holčičky, co přikývne všem na všechno, hlavně ať jsou všichni spokojení a sluníčkoví a ať mě mají rádi, protože pak teprve můžu být spokojená a sluníčková i já, se transformuju do… Ha! Challenge accepted. Zkusím to neobejít. Transformuju se do sebevědomé bytosti, která konečně objevila, že pointa není HLEDAT, ale NAJÍT. Mohla bych strávit zbytek života „hledáním sama sebe“ a „zjišťováním, co vlastně chci/nechci“, místo toho se ale inspiruju duškometodou „už se to stalo“. Nehledám se – NAŠLA JSEM SE! Jak na to? Pomůže zrcadlo či selfie (bez filtrů) a hlavně: ROZHODNOUT SE, že to tak chci a že to tak bude. (Bylo? Je!) Čau ahoj, tohle jsem já. Autentická Heš. Ber nebo se poser nech bejt.

Učím se jet si životem podle sebe, svou rychlostí pomalostí, zastavit si na kafe a na čůrání, kdykoli chci já a ne někdo jiný.

A po třicítce… Wait for it… 😀

Původně jsem chtěla psát o konkrétních důkazech toho, proč nemá cenu nechat se pastit názorem okolí. Ukázalo se ale, že si tohle téma žádá samostatný příspěvek. Tak jen pro navnazení a větší těšení nás všech – bude to o tom, co se stane, když otěhotní potetované břicho, o založení kavárny bez předchozích zkušeností, o kombinaci zelené s modrou a možná i o pistáciové zmrzlině, ale to ještě není jistý.

 

Home office vs. Café office?

„Už“ druhé pondělní dopoledne pracuju z kavárny. Ne, nečekám teď velké „Wooow, a čím dalším nás ještě posadíš na zadek?“ 😀 Je to sice boží a ráda bych si z toho udělala tradici, ale stejně tomu předchází váhání, pochyby, výmluvy ve stylu:

Jako bezva, fakt KŮL, intelektuálně slízávat pěnu z kapučína a ťukat u toho něco do notebooku, ALE co těch drahocenných dvacet minut, které mi cesta do kavárny a zpět UŽERE z mých pondělních dvou hodin volna, za které bych platila zlatem?!

A tak bych si do budoucna ráda připomněla, že:

  • doma těch dvacet minut stejně ztratím – ať už přípravou nápoje  a svačinky, kterou mi v kavárně s úsměvem (nó, jak kdy) donesou, nebo jinými rozptyly: třeba šlápnu na pejska, co se rozsvítí a začne recitovat „Pejsek šel do obchůdku, pejsek zůstal doma“ (básnička, kterou s F. nejvíc nechápeme; jedině, že nakupuje na Rohlíku), a tak začnu uklízet hračky, a co kdybych teda ještě zapla pračku, než začnu psát, …
  • jestli je něco bezva a fakt KŮL, tak je to oblíknout se, učesat se, udělat se hezkou (podle Elizabeth Gilbert tak vzroste naděje, že přilákáte múzu, protože jí bude vaše společnost příjemnější, než když z vlasů stáčíte mastnotu a řasy jsou vidět jen díky ospalkám), a VYPADNOUT
  • je to jedinečná šance vyrazit ven bez kočárku a mluvit s dospělými lidmi, ač je zdejší konverzace často zcvrknutá na „neperlivou vodu, prosím“, „prozradíte mi heslo na wifi?“ a „zaplatím“, při častějších návštěvách pak ještě o prostřední větu míň,
  • tu čeká víc inspirace než doma, kde to znám a kde kolem mě nesedí dalších patnáct lidí, které jsem viděla naposled minulé pondělí a předtím taky ani jednou,
  • home office si můžu užít dosyta, když vylomenina odpoledne usne na balkoně,
  • TOHLE JSEM SI PŘECE VŽDYCKY PŘÁLA! 😍

Sečteno, podtrženo a ověřeno heší trojčlenkou, vychází mi, že na 1-2 dny v týdnu je Café office ideální a finančně zvládnutelný. Pro víc pracující a ostřílené volnonožce pak doporučuju super článek od Jany, k přečtení tady.

Jenom je podezřelé, jak rychle a zběsile plyne v Café office čas…

… dneska dokonce tak, že jsem vlastně nestihla vůbec žádnou real práci, haha. Tak snad odpoledne! 😀

Heší tahy na copybranky

Je to skoro rok, co jsem psala příspěvek s názvem Copyheš stát se chceš. A protože můžeš, když chceš, tak jsem se jí stala. 🙂

Jak jako!?

Na podzim jsem začala psát pro Sidonii. Kotě, jedna z prvních, s kým jsem se radovala, se mě ptala, jak se to stalo. Když jsem jí všechno vylíčila (krátká verze: napsala jsem e-mail šéfredaktorce, o které jsem věděla, že je bezva holka a sdílíme podobné spisovatelské vášně, jestli nehledá novou psací sílu; plácly jsme si), vtipně to označila jako „slušnej tah na branku“. Sousloví, které pro mě do té doby představovalo jen superabstraktní klišé z jobs inzerátů. 🙂 Písmenko pak dalo písmenko a s nadšením jsem se přidala do party SIDI Media (bacha, v sekci O nás mám nebezpečně profi fotku v nebezpečně profi outfitu).

Uplynula nějaká voda v řece a v dětských bazénkách, do gorodu přišlo jaro (neproběhla sebevražda) a přímo do nosu mě cvrnkla další copybranka. Poučena a nabuzena minulou zkušeností, převzala jsem otěže a napsala e-mail šéflektorce plavecké školičky, kam chodíme s vylomeninou dělat cáky cáky, jestli nehledají někoho (=mě), kdo by resuscitoval jejich FB stránky a s radostí je pravidelně opečovával. No… Nehledali, ale našli! Tak i proto vznikly heší fejsbůky. Trénuju a učím se a kurzuju na Seduo a je to boží a bude to lepší… 🙂 Odkaz sem zatím dávat nebudu, jak vás znám, tak byste to všichni hned lajkli a to by bylo trochu podezřelý! 😀

A tak se branek ani otěží nebojme a na množství nehleďme.

Děkuju 💛!