„Kreativita je inteligence, která se baví.“ – Albert Einstein

Stala se mi teď velká neobvyklost – nepřečetla jsem měsíc a půl jedinou knihu. Už jsem si skoro začala klást otázky, co je se mnou špatně, a přitom se ukázalo, že je naopak všechno nejvíc správně. Nemám prostě jen náladu na beletrii. A tak kromě Umělcovy cesty (a sovího deníku) tahám teď všude s sebou ještě Designérem vlastního života. Knihy, které vyžadují mou aktivní spoluúčast. Boží. Zatím se jim celkem daří a nenechávají mě podlehnout lenosti a pasivnímu čtení.

Jednou kdysi před milionem let po cestě na FreezeFest, kam jsem se odvážně vydala (hledat štěstí  a zábavu) jen ve společnosti želvičky a lahve houby, jsem si řekla:

„Co s načatým životem? Asi budu umělkyně.“

Třeba se tento inspirativní citát jednou taky objeví v Canvě při ukládání návrhu, stejně jako ten Einsteiní v úvodu.

A co je ještě nového? Vznikla další superhustá povídka (miluju, když mám husí kůži z vlastního díla) do druhého sborníku povídek (první už je v rukou grafika, neříkala jsem to už? Možná to ještě párkrát zmíním, pardón, baví mě, jak to zní – moje kniha už je v rukou grafika, ha, to si snad ani nezaslouží zůstat v závorce, ale co už), protože jsem se smířila s tím, že povídky mě baví, jdou mi od ruky a dělají mi radost. Do románu musím možná ještě trochu uzrát.

Radši to napíšu znova, aby to mezi tou změtí závorek nezaniklo.

Vznikla další superhustá povídka do druhého hešího sborníku povídek.

A vznikla takhle. 🙂

„Už“ druhé pondělní dopoledne pracuju z kavárny. Ne, nečekám teď velké „Wooow, a čím dalším nás ještě posadíš na zadek?“ 😀 Je to sice boží a ráda bych si z toho udělala tradici, ale stejně tomu předchází váhání, pochyby, výmluvy ve stylu:

Jako bezva, fakt KŮL, intelektuálně slízávat pěnu z kapučína a ťukat u toho něco do notebooku, ALE co těch drahocenných dvacet minut, které mi cesta do kavárny a zpět UŽERE z mých pondělních dvou hodin volna, za které bych platila zlatem?!

A tak bych si do budoucna ráda připomněla, že:

• doma těch dvacet minut stejně ztratím – ať už přípravou nápoje  a svačinky, kterou mi v kavárně s úsměvem (nó, jak kdy) donesou, nebo jinými rozptyly: třeba šlápnu na pejska, co se rozsvítí a začne recitovat „Pejsek šel do obchůdku, pejsek zůstal doma“ (básnička, kterou s F. nejvíc nechápeme; jedině, že nakupuje na Rohlíku), a tak začnu uklízet hračky, a co kdybych teda ještě zapla pračku, než začnu psát, …
• jestli je něco bezva a fakt KŮL, tak je to oblíknout se, učesat se, udělat se hezkou (podle Elizabeth Gilbert tak vzroste naděje, že přilákáte múzu, protože jí bude vaše společnost příjemnější, než když z vlasů stáčíte mastnotu a řasy jsou vidět jen díky ospalkám), a VYPADNOUT
• je to jedinečná šance vyrazit ven bez kočárku a mluvit s dospělými lidmi, ač je zdejší konverzace často zcvrknutá na „neperlivou vodu, prosím“, „prozradíte mi heslo na wifi?“ a „zaplatím“, při častějších návštěvách pak ještě o prostřední větu míň,
• tu čeká víc inspirace než doma, kde to znám a kde kolem mě nesedí dalších patnáct lidí, které jsem viděla naposled minulé pondělí a předtím taky ani jednou,
• home office si můžu užít dosyta, když vylomenina odpoledne usne na balkoně,
• TOHLE JSEM SI PŘECE VŽDYCKY PŘÁLA! 😍

Sečteno, podtrženo a ověřeno heší trojčlenkou, vychází mi, že na 1-2 dny v týdnu je Café office ideální a finančně zvládnutelný. Pro víc pracující a ostřílené volnonožce pak doporučuju super článek od Jany, k přečtení tady.

Jenom je podezřelé, jak rychle a zběsile plyne v Café office čas…

… dneska dokonce tak, že jsem vlastně nestihla vůbec žádnou real práci, haha. Tak snad odpoledne! 😀