Archiv pro měsíc: Leden 2017

Kde nic, tu Heš

Stránky právě podléhají rekonstrukci. Makám na tom! Pokud se přehoupla druhá polovina února a vypadá to tu pořád stejně poloprázdně, znamená to, že vylomenina přes den málo spí nebo mám technické potíže a Koty na mě nemá čas. 🙂 (Obojí je sci-fi!)

Pointa bez prdele

Ze zákulisí tvorby článku o tom, jak být pohodovou mámou.

Kristýna: „Jo a myslim si, že nejsou hodný a zlobivý mimča, ale pohodový mámy a mámy úplně v prdeli.“

Heš: „To je super pointa, jen ji zbavit tý prdele 😀 … Co třeba mámy v těžký dlouhodobý nepohodě?“

Kristýna: „Jo, to je dobrý! Ale prdel je prdel 😀 !“

K přečtení tady: http://www.sidonie-casopis.cz/tri-nazory-a-zkusenosti-jak-byt-pohodovou-mamou/ 🙂

Zimní knižní mrazení

Nejpříjemněji mrazivými knihami letošní zimy vyhlašuju:

Dokonalé ticho (Rosamund Lupton) – jedna z těch knih, co mají tu moc, že po jejich přečtení trvá dlouhé dny i týdny, než se pustím do jakékoli další (naposled se mi to tuším stalo s Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu). Hltala jsem ji i po cestě z Rakouska, ač se mi při čtení v autě dělá špatně. No, tak asi záleží na kvalitě čtiva. 😀 A scény z kamionu během bouře, panebože. Mám husí kůži jen z tý představy. Jinak krásný vhled do života neslyšící dívky. Pro mě jako bývalou studentku čnesu docela sympatický dejavu.

Skála (Peter May) – baví mě, když čteme s F. stejnou knihu krátce po sobě a sdělujeme si dojmy. Málokdy tak naplno souzním s hodnocením přímo na knize, jako tady: „Thriller temný a děsivý jako bouřlivé skotské moře za zimní noci.“ Brrrrr, boží.

Literární spolek Laury Sněžné (Pasi Ilmari Jääskeläinen) – bušilo mi u ní srdce podobně, jako se mi to stává u Murakamiho. A ty srandovní jména!! Možná to byly nějaký literární narážky, na jejichž pochopení jsem ještě málo sečtělá. Ale vůbec mi to nevadí! I tak jsem si knihu maximálně užila. Chvílema jsem musela vydejchávat přetlak kreativity, co se ve mně hromadil, jako kdyby byla mezi řádky ukrytá moje múza a tu a tam vykoukla a nenápadně na mě zamrkala. Právě při čtení Laury se mi v hlavě zrodil meganápad na megapovídku o lázních pro vyhořelé spisovatele. Tak… A teď jsem to prozradila a může mi to někdo ukrást. Motivace, ať na tom začnu makat, než mě předběhne jiný nevyhořelý spisovatel. Ufff. Lauro! Ello!! Martine!!!

Prosinec s Laurou.